Už to zase vidím, s blížícími se Vánoci vezme veškerá má životospráva za své. Začne to pečením, vše je třeba ochutnat, občas olíznu prstík, tu sezobnu oříšek, tady mandličku a když se den s večerem sejde, jsem nacpaná k prasknutí. Mezitím úklid, zaměstnání, děti, nákupy dárků a vánočních nezbytností, to zase nestíhám jíst vůbec. Dny nadbytku a hladovění se nepravidelně střídají a má tělesná schránka už neví, čí vlastně je.

Tudíž začne dělat zásoby na horší časy a já nenápadně tloustnu. Vrcholem je Štědrý den, kdy bych se sice měla postit, ale ochutnávám bramborový salát, aby měl tu supernejlepší chuť, sem tam uždíbnu nějaké sušené ovoce, když připravuji ozdobné mísy. Na zlaté prasátko raději ani nemyslím... A když pak nadejde ta slavnostní chvíle, kdy jsou dárky rozbaleny, syn je nadšen vytouženou technickou novinkou, po které dlouho stonal a dcerka cupuje lesklý balicí papír, když ji hračky zatím neupoutaly, a my si můžeme s manželem sednout ke kávě, na kousek vánočky vlastně už nemám ani pomyšlení. Na Boží hod nemusím své tolerantní mamince ani moc vysvětlovat, že z kachny si jen trošičku ochutnám. Naštěstí nelpí na vnějších znacích rodinných vztahů...

Jak to ale udělat, abychom my, co máme s váhou po celých rok trochu toho hašteření, nevypadaly po Vánocích jako sestřenice sněhuláka?